ZLATÝ DRAK (DRACO AUREUS THESAUROPHILIS)

Draci, zmiňovaní a popisovaní v díle slavného čaroděje Kedrigerna, mistra protikouzel a odeklínadel, jsou velmi rozporuplné a často nepochopené bytosti. Lidé, zvláště pak hrdinové na výpravách, o nich šíří fámy i otevřené lži, aby zdůvodnili útoky na ně.

Draci například nemají rádi princezny. Jsou malé, vyhublé a jemnému dračímu sluchu zvukově velmi nebezpečné. Co draky skutečně přitahuje v případě přikování princezny ke skále, jsou spíš davy, které se kolem srocují. Jako každý zdravě zvídavý tvor se chce drak prostě podívat, co se tam děje tak zajímavého.

Také neradi bojují s rytíři a jinými odvážlivci. Raději takovým pochybným dobrodruhům uhýbají z cesty a ukrývají se před nimi. Pokud ovšem nemá drak příležitost ustoupit bez pochroumání svého dobrého (převážně téměř nevyslovitelného) jména, lehce se rozpálí a stává se skutečně nebezpečným. Stejně tak je drak ochoten nasadit všechny své nemalé síly na obranu svého pokladu. I velmi mladí a rozumní draci mohou na celá staletí zalézt do temných jeskyní nebo polorozbořených hradů a ležet na hromadě zlata a drahokamů. Takový poklad pak láká různá podivná individua a před vchodem se vesele hromadí ohořelé kosti.

Obecně však platí, že drak je stvoření spíše plaché a bázlivé, s občasnými problémy s kontrolou svého dechu. Nejlepší protiopatření je v takovém případě spárovat ohnivého evropského draka s drakem (nebo přesněji s dračicí) z dálného Východu ovládajícím vodní živly. Tento případ dokonalého manželství je zdokumentován v Kedrigernových zápiscích, kde se poeticky nadaný, ale poněkud vznětlivý Fingard z chladného severu ožení s mírumilovnou a skutečně zdvořilou Ti Lung, která je schopna v případě potřeby uhasit plameny vyvoláním povodně.

Ne všichni draci se jako draci také narodili. V důsledku uvolnění příliš silného zakletí a zákonu zachování magie je v ohnivého plaza přeměněn i člověk, docela obyčejný chlapec Shanzie, a to k jeho nemalé radosti. Ne každému se poštěstí, že se mu splní dávný sen o létání.

Jak potom takový drak vypadá, nám dokládají tyto popisy, první popis Ti Lung, zlaté dračice v Východu, druhý pak Shanzieho, draka zrozeného výše zmiňovanou transformací:

„… Ti Lung byla štíhlá a půvabná, kůži měla pokrytou drobnými měňavými šupinami barvy světlého zlata, které se při pohybu oslnivě leskly. Její jemná elegance byla v kontrastu s objemnou mohutností jejího manžela a její lesk vedle jeho matně bronzového těla ještě víc vynikal. Sklonila hlavu a nesměle na Kedrigerna pohlédla smaragdově zelenýma očima …“

„… Náhle se nad jejich hlavami mihl velký stín, a když vzhlédli, uviděli nad sebou pozoruhodného tvora. Slunce se lesklo na jeho zlatých a šarlatových šupinách a křišťálových drápech. Obrovská průzračně zelená křídla se rozprostřela na obě strany štíhlého, lesknoucího se těla zakončeného hlavou na dlouhém krku z jedné strany a dlouhým ocasem z druhé …“


Další informace lze vyhledat v zápiscích mistra Kedrigerna nazvaných Kedrigern a Drak Comme il faut (orig. Kedrigern and Dragon Comme il Faut, vyd. 1994, přel. 1994)

ruby mcleon


DRAK MORGOTHŮV (DRACO GLAURUNGIS)

Každý Evropan má nejspíš velmi přesnou představu, jak takový typický drak vypadá. Velmi zjednodušeně (pokud pomineme pověsti z Afriky nebo Ameriky) by se dalo říct, že existují dva základní dračí typy – evropský a asijský. Oba jsou mocné magické bytosti připomínající hada, jejich těla jsou pokryta tvrdými šupinami a většinou umějí létat, ať už pomocí obrovských kožnatých křídel nebo jen silou své vůle. Také jsou často obdařeni schopností mluvit, a to převážně velmi poeticky. Tady však veškerá podobnost končí. Zatímco evropský-křesťanský drak je jasný nepřítel a zplozenec temných sil, asijský představuje moudrost, vyrovnanost, čistotu. Síla evropského draka je v ohni, asijskému je naopak přisuzována moc vody. Evropský drak je vychytralý a záludný, asijský oplývá moudrostí, učí a vzdělává. Profesor Tolkien si samozřejmě vybral evropské spodobnění velkého plaza. Jeho draci jsou silní, téměř nezničitelní, mazaní, bojovní, chamtiví a nepřátelští v podstatě ke všemu a všem.

Zrod draků ve Středozemi má na svědomí původní Nepřítel z Prvního slunečního věku, Morgoth, který v době své největší slávy vytvořil nebo pokroutil mnoho mocných a zlovolných tvorů. Jeho největším a nejstrašlivějším dílem byli právě draci, stvořeni ve věčné temnotě Morgothova sídla Angbandu. Jak jejich plemeno získal, není jasné. Snad přetvořil některé prastaré bytosti, chodící po Středozemi v době Nekonečné tmy před východem hvězd. Existovaly tři hlavní odrůdy: Velcí hadi, kteří se plazili, ti, kteří chodili po nohou, a ty, kteří létali pomocí křídel připomínající netopýří. Dále se pak dělili na ledové draky, kteří bojovali jen drápy a zuby, a na strašlivé Urulóki – ohnivé draky, obdařené ohnivým dechem.

V dobách Války o Silmarily představovali draci téměř nezadržitelnou zbraň v rukách Nepřítele. Byli to opancéřované dobývací stroje, s neproniknutelným brněním ze šupin, obrovskou silou a velikostí. Prošli hradbou ze štítů a kopí, jako by jim v cestě nic nestálo. Okřídlení draci měli navíc výhodu útoku ze vzduchu, mohli chrlit šarlatové a zelené plameny na bezbranná vojska pod sebou. Mimo neuvěřitelně ostrý sluch a čich byli obdařeni ještě jednou zvláštností, využitelnou spíše individuálně. Měli velmi ostrý zrak, nic, co zahlédli, jim neuniklo. Uměli ho však zaměřit i do samotné mysli oběti, která byla natolik pošetilá, aby jim pohlédla přímo do očí. Tak se jim jejich protivník zcela odhalil a oni ho mohli donutit konat věci, které sám nechtěl. Tomuto „daru“ se říkalo dračí pohled.

Jejich inteligence byla pověstná, nebyla to žádná tupá zvířata, jako například obři. Rádi mluvili ve verších a bavili se hádankami. Byli by to skuteční mudrci, kdyby sami sebe neomezovali marnivostí, žádostivostí, přetvářkou a zlostí. Jejich hlavní složkou byl oheň, proto se vyhýbali vodě, stejně tak vyhledávali tmavá místa, připomínající jim temnotu Angbandu. Dračí krev byla černá a jedovatá, v jejich dechu byla cítit síra a sliz. Vždy žhnuli vnitřním ohněm.

Prvním ohnivým drakem byl slavný Glaurung, Otec draků. Nepatřil ke zdokonalému okřídlenému plemeni, i tak však při svém příchodu vyvolal děs a smrt. Sám dokázal vyplenit a spálit na popel elfské země Hithlum a Dorthonion, dokud nebyl za cenu velkých ztrát zatlačen zpět knížetem Fingonem. To však bylo možné jen proto, že Glaurung uspíšil svůj příchod proti vůli svého pána, nebyl ještě dorostlý do své plné moci a velikosti. Znovu vyšel z bran Angbandu po dvou stoletích čekání a přinesl s sebou čtvrtou beleriandskou bitvu – Bitvu náhlého plamene. To byl začátek neodvratné porážky elfů. V následující Bitvě nespočetných slz se dračí teror rozpoutal naplno; Glaurung totiž zplodil četné potomstvo, ohnivé i ledové draky, kteří vyšli do boje s ním. Proti takému nepříteli neuspěly ani spojené síly nejmocnějších elfů a lidí. Jediní trpaslíci z Belegostu se dokázali postavit žáru Velkých hadů. I tak však dosáhl Morgoth jasného vítězství.

Glaurung zůstal vypuštěn, aby držel dobitá území. Dál plenil a ničil, dokud nebyl zabit smrtelníkem Túrinem Turambarem. Ten použil lest, počkal si na Glaurunga ve strži, kterou musel drak přelézt, a probodl ho na jediném zranitelném místě na jeho břiše. Za svůj čin však i on zaplatil životem, když podlehl jedu dračí krve a záštiplným slovům umírajícího draka, které ho dohnaly k sebevraždě.

Největším drakem v historii Středozemě byl však jeden z mnoha Glaurungových potomků a jeden z prvních létajících ještěrů. Jmenoval se Ancalagon Černý, což znamená „Kvapící čelisti“. Decimoval vojska ve Válce hněvu na konci Prvního Věku. Se svými okřídlenými příbuznými ničil zaskočené elfy a lidi, dokud se neobjevil Eärendil na létající lodi Vingilotu s Manwëho orli a ostatními ptáky ze Západu. Eärendil nakonec Ancalagona porazil v rovném boji. Ostatní draci byli bez svého vůdce pobiti nebo zahnáni. V této bitvě byl svržen Morgoth a jeho vláda nad Středozemí skončila.

Prohra draků byla tak velká, že znovu se o nich začíná mluvit až o jeden věk světa později. Ve Třetím Věku se objevili v severních pustinách ležících za Šedými horami. Jejich hlad po bohatství byl zkázou pro trpaslíky, sídlící v těchto krajích. Draci postupně nahromadili poklady sedmi trpasličích králů a mnoho podzemního lidu vybili a vyhnali z jejich dávných domovů. Nejstrašlivější Velký plaz byl v té době Svatba, kterého zastavil až lidský hrdina Fram, syn Frumgarův, náčelník Éothéodu. Po čase se však do Šedých hor za zlatem stahovali další draci, až před nimi všichni uprchli.

V osmadvacátém století padlo další sídlo trpaslíků do nenasytných dračích spárů. Šmak Zlatý, tehdy největší drak, se snesl na Erebor, Osamělou horu a pobil nebo vyhnal trpaslíky i lidi z blízkého království Dolu.Dvě století se k němu nikdo nepřiblížil a Šmak zlenivěl, na což doplatil, když zmaten neviditelným zlodějem neznámého druhu (hobitem Bilbem Pytlíkem) vyzradil v záchvatu marnivosti své slabé místo. Vydrážděn ztrátou části svého pokladu, vylétl ze své skrýše a zaútočil na lidské město Esgaroth na Dlouhém jezeře. Tam byl zabit Bardem Lučištníkem, potomkem obyvatel Dolu.

Co se s draky stalo po skončení Třetího Věku, se neví. Jen, že ještě několik století obývali severní spoušť za Šedými horami, ale proč nakonec vymizeli, nikdo nezjistil. I když byli dílem Nepřítele a nástroji zkázy, šlo o Morgothovy nejdokonalejší stvoření a zasloužili si bázeň a úctu, kterých se jim od ostatních dostávalo.

ruby mcleon